OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Vystudovala jsem střední školu. Vystudovala jsem vysokou školu humanitní směru. Celý život jsem pracovala ve svém oboru – psala články, dělala propagaci k filmům, znala jsem něco z autorských práv, prodávala reklamu na všech možných médií, stále jsem se vzdělávala, zkrátka byla jsem v práci jak ryba ve vodě. To je, samo o sobě, již velké štěstí. Až najednou přišla nemoc. Nejprve pomalu, nenápadně a pak udeřila se vší silou. Kdo se s ní setkal, ví, o čem hovořím – je to deprese, úzkost, panika, nespavost. Téměř ze dne na den jsem se ocitla v invalidním důchodu. Bylo mi 52 let. Žila jsem bez partnera a na krku 2 přerostlé puberťáky. Co teď???

 

Něco jsem udělat musela. Ale nešlo to. Opustilo mně zdraví i práce, ocitla jsem se bez peněz. Takže hodně velké změny. Kolik budu mít důchod, kdy mi ho vyplatí, co budu dělat dál???? V té době jsem byla v dlouhé depresivní epizodě a tyto otázky ke mně doléhaly jakoby z dálky a ještě víc mě táhly ke dnu. Ležela jsem, pila vodu a nechtěla jsem nic vědět, nic slyšet, nic cítit. Trvalo to 9 měsíců. Nakonec to byla moje dcera (přeci jen už ne přerostlá puberťačka), která se mnou začala řešit zanedbané úřední úkony (upřímně – to byl dost velký průšvih), doprovodila k lékaři a já se konečně začala systematicky léčit. Člověk se od přírody podvědomě bojí změny. Další kroky musely být změny – životního stylu ale i práce. Musím přeci alespoň trochu pracovat! Vždyť jsem ještě mladá!

 

Změna práce je krok do neznáma; zvláště jste-li invalidní důchodce, je pro vás změna práce či vůbec práce samotná, věc téměř nepředstavitelná. Celkem bezcílně jsem bloumala internetem s hlubokým přesvědčením, že už si nikdy žádnou práci nenajdu. Navíc jsem nechtěla žádné lidi vidět, měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají. A najednou – stal se malý – velký zázrak. Našla jsem společnost, která zaměstnává pouze lidi s hendikepem, a navíc jsem mohla pracovat z domova. Psát o alternativní medicíně, bylinkách, shánět fotky, dělat správu webu, dělat rozhovory… Pracovala jsem tam téměř pět let. Byly to pro mě velmi šťastné roky. Opět jsem dělala práci, která mě baví, a ještě jsem si vydělala. Ale vše má svůj konec: ve firmě proběhla zásadní organizační změna a pro mě už místo nebylo.

 

Tááák! Teď už mi nebylo malinko po padesátce, ale šedesát. Teď to bylo mnohem horší. Deprese a nespavost zaťaly drápy. Byla jsem v létě mimo Prahu a uprostřed Brdských lesů jsem s rostoucími obavami hleděla na nabídky práce – teď už poučena – nabídky pro OZP. V létě byla okurková sezóna i na trhu práce, jak jinak. S opravdovým hledáním nového zaměstnání jsem mohla začít až na podzim. Nutno říci, že nabídka pro osoby s hendikepem je stále větší, zaplať Bůh. Ale já nejsem účetní a roznášet noviny – vždyť bych ty balíky ani neunesla…

 

A stal se opět zázrak. Poté, co jsem se chtěla zcela nesmyslně zaměstnat k call centru (po týdnu jsem prchla) jsem objevila společnost Tamtamy o.p.s. Nabízela různé práce, ale já jsem si vybrala uklízečku! Ovšem, s jednou výjimkou, že nebudu žehlit (nežehlím od dob látkových plen) :-). Právě tak, jako v předešlé společnosti, kde jsem 5 let pracovala i zde jsem se setkala s nesmírně vstřícným přístupem, administrativa šla ráz na ráz a já jsem mohla začít pracovat doslova téměř okamžitě. Paní ředitelka mě upozornila, že mě bude z počátku bolet tělo, ale že se to poddá. Bolelo, a bolelo hodně. Ale poddalo se to.

 

Já teď 5x v týdnu vstávám po šesté ráno a vesele kráčím uklízet – dětskou kavárnu. Těší mě, že dělám právě tuto práci, že vidím, jak po mém úklidu přicházejí menší i větší prckové do příjemného prostředí, kde se dobře baví i se svými maminkami.

 

A jinak – hlavu mám čistou i na jiné aktivity, deprese zase zalezla (doufám, že na dlouho). Můj akademický titul mě netíží, diplom leží v koutě a já hrdě nosím svůj nový titul – Paní Uklízečka. Cítím se potřebná, vždyť lidé, kteří v dnešní době pracují od rána a do pozdního večera, nemají de facto na úklid svého bytu čas. Určitě budu uklízet i byty upracovaných Pražáků.

 

Jo, a už teď jsem se zase naučila několik nových věcí; i uklízení je malá věda. Věřte, jde to i v šedesáti letech. A víte co je nejlepší? Centimetry v pase ubývají a můj zůstatek na účtu se pomalu zvyšuje. No, prostě - zázraky se dějí!!!